Antropologický exkurz
Antropologicko historický exkurz
Profesor Hassenstein hovoří o lidském mláděti jako o „nošenci“ zejména v situaci ohrožení, pro níž je geneticky vybaveno, aby si dokázalo přivolat pomoc dospělých, kteří jej odnesou do bezpečí. Nehovoří tedy o permanentním nošení. Lze tedy na základě jeho poznatků vyvodit závěr, že by se dítě nemělo nosit? Nemyslím si. Tento etnolog podává fyziologické i psychologické důkazy pro to, že lidské mládě je typem nošenec. Jak jsem mohla zhlédnout v mnohých přírodovědných dokumentech, pralidé svá mláďata přenášely, kam potřebovali, a v případě nebezpečí se mládě mohlo spolehnout, že ho jeho soukmenovci nenechají napospas. V případě nebezpečí si matka dítě ve spěchu neuvazovala do šátku, ale popadla ho a běžela. Naše mláďata příroda vybavila fyziologickými zvláštnostmi k tomu, aby mohla být nošena. Lidský druh obdařila myslí, inteligencí a tvořivostí, načež si jeho členové dokázali v mnoha směrech velice usnadnit život a tak, když evoluce mínila jinak, než člověk potřeboval, vymyslela si pravěká žena nosítko pro dítě. A jak k tomu došlo?
V době kamenné vedlo vzpřímení chůze k předčasnému narození mláděte v ranějším stádiu ontogenetického vývoje. Zároveň pralidé ztratili srst, a tak se novorozenci neměli čeho chytit a matky je musely přidržovat rukama. Tím však horní končetiny přestaly být činné při obstarávání obživy. ,,Ženy tedy musely vynalézt něco, v čem by své děti nosily, aby jim ruce zůstaly volné pro sběr potravy, a funkce těchto nosítek mohla být posléze rozšířena i na potravu.“ (2, 26) Nepřerušili tradici podmíněnou evolucí, nýbrž ji učinili praktičtější.
Na počátku 19. století se začaly používat kočárky a nošení dětí na těle rodiče se vytratilo především z řad bohatších obyvatel měst. Ti chudí, především z vesnice u tohoto způsobu přepravy zůstali zejména kvůli praktickým a ekonomickým důvodům. „Čím víc ovlivňoval technický pokrok životní styl, tím méně se žilo původním způsobem života“. (24, 58) Ironií osudu je, že dnes si kvalitní šátek mohou pořídit spíše střední a bohatší vrstvy, a ne ti nejchudší. Prababičky a babičky u nás šátky pamatují. Říkalo se jim ,,chůvka“ a nebo ,,trávnice“, která byla z hrubší látky, a nosila se v ní také tráva. Osobně mám zkušenost, že vysloveně pozitivní reakci na dítě uložené do šátku projevovaly nejstarší z žen. Po druhé světové válce šátky z Čech téměř zmizely a přišly až po roce 1989. Některé maminky nosící děti déle jak před 7 lety se většinou o této možnosti dověděly v zahraničí. Od roku 1998 se zájem o nošení dětí v šátku stále zvyšuje, i když těchto maminek je stále nepatrné procento. Výše zájmu o šátek stoupá s porodností a také se stále pestřejší nabídkou různých druhů šátku, jejich barev a jiných druhů nosítek. Nejčastěji se maminky dozvídají o této možnosti na ulici, kde vidí jiné ženy, jak své dítě nosí a nebo na webových stránkách výrobců. Že by módní záležitost? Maminky oslovené alternativní přepravou miminka mají možnost si před koupí vyslechnout přednášku a zkusit si typy úvazů. Na přednášku chodí většinou maminky nakloněny ,,šátkování“ ,aby se ujistily, že se rozhodly správně.